Únor 2007

Panda velká

11. února 2007 v 18:39 | Anna Hamplová |  Býložravci
Panda velká
Bydliště: Čína
Oblíbená potrava: bambusové výhonky, divoké květiny a ryby
Vlastnosti: Původně před 20 miliony lety byla masožravec, ale dnes už žádnou kořist neloví. Pokud se panda krmí výhradně bambusem, musí denně trávit 14 hodin jeho konzumací - pak teprve nemá hlad. Při narození je panda slepá, má úplně bílou srst a není větší než kotě. Během týdne se ji na těle začnou rýsovat černé skvrny. Pandám hrozí vyhynutí.

Zebry

11. února 2007 v 18:04 | Anna Hamplová |  Býložravci
Zebry
Bydliště: Africké savany
Oblíbená potrava: Tráva
Vlastnosti: Jsou kořistí šelem. Zebří mládˇata jsou hned po narození pruhovaná. Jsou velice opatrné. Malé zebřičky pijí mateřské mléko. Žijí ve stádech.

Bobr evropský

11. února 2007 v 17:46 | Anna Hamplová |  Býložravci
Bobr evropský
Bydliště: Evropa
Oblíbená potrava: výhonky větví a listy
Vlastnosti: V Evropě byl skoro vyhuben pro znamenitou kožešinu. Má rád mírně tekoucí vody. Staví si na nich bobří hrady a hráze. Samici se rodí až pět mládˇat.

Antilopa

11. února 2007 v 17:31 | Anna Hamplová |  Býložravci
Antilopa
Bydliště: Žije v Jižní Africe
Potrava: Tráva a listí
Vlastnosti: Žije ve velkých stádech. Mívá jen jedno mládě, které už druhý den běhá za matkou. Je kořistí divokých šelem. Má velmi dlouhé skoky.

kojot

11. února 2007 v 17:09 | Anna Hamplová |  Psovité šelmy
Kojot
Délka: 70-97 cm
Hmotnost: 9-16 kg
Bydliště: vyprahlé oblasti Severní Ameriky
Oblíbená potrava: Drobní savci a ptáci jako kukačka kohoutí
Vlastnosti: Dobře se příspůsobuje různé stravě a různým prostředím. Žije sám nebo ve dvojici a může vytvářet i malé skupiny, aby mohl útočit i na větší kořist. Je teritoriální a svou přítomnost dává najevo prosnulín vytím. Uběhne 65 km za hodinu a často dohoní i rychlá zvířata, jako jsou králíci.

Žirafa

11. února 2007 v 16:52 | Anna Hamplová |  Býložravci
Žirafa
Výška: 3,8-5,7 m
Hmotnost: 600-900 kg
Bydliště: savany střední a jižní Afriky
Oblíbená potrava: listy stromů
Vlastnosti:Má nejdelší krk z celé zvířecí říše, přestože se skládá ze stejného počtu obratlů jakoo tan náš! Když skloní hlavu, řada chlopní zabrání tomu, aby velký příliv krve poškodil mozek. Samice jsou o něco menší než samci. Všichni tak mají dost jídla, protože se pasou na větvích v různé výšce.

Lenchod

11. února 2007 v 16:39 | Anna Hamplová |  Býložravci
Lenochod
Délka: 45-86 cm v závislosti na druhu
Hmotnost: 3,5-8,5 kg v závislosti na druhu
Bydliště: deštné prlesy Jižní Ameriky
Oblíbená potrva: listy a ovoce
Vlastnosti: Je to samotářské zvíře, žije zavěšené ve větvích deštného pralesa.Drsná srst má nazelenelou barvu, za což mohou zelené řasy!K jídlu se pomalu sune po větvích: za 10 hodin sepřesune jen o 40 cm!!!Na zem leze jen aby se dostal z jednoho stromu na druhý...nebo aby se vykakal. Je taky výborný plavec.

Gepard štíhlý

11. února 2007 v 15:08 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy
Gepard štíhlý
O jeho životě v přírodě není mnoho zpráv. Překvapuje to tím víc, že ho lidé, hlavně v Indii, už dlouho využívají k lovu gazel a antilop. První zprávy o krotkých gepardech pocházejí už z třetího tisíciletí před naším letopočtem. Na dvorech indických Maháradžů chovali desítky těchto zajímavých kočkovitých šelem. Podle věrohodných zpráv mívali někde až nad tisíce gepardů. Má nápadně vysoké nohy, je velký jako levhart, má kulatou hlavu a dlouhý ocas. Oční panenky má kulaté. Od všech kočkovitých se liší tím, že nemá vtažitelné drápy.
Domovem geparda jsou rovinaté, otevřené kraje Přední Indie, Íránu, Afghánistánu, Balúčistánu, Turkménie, Arábie a Afriky.

Postavou a pohyby připomíná spíš chrta než kočkovitou šelmu. Na rozdíl od některých koček nešplhá, zato je skvělý běžec. Přesnými přístroji bylo zjištěno, že gepard dokáže běžet rychlostí až 120 km/h. Je tedy nejrychlejší savec na souši. Jeho rychlost vynikne srovnáním s rychlostí jiných zvířat. Chrt dokáže běžet rychlostí až 110 km/h, antilopy 80 až 110 km/h, zebra 60 až 65 km/h, a člověk až 36 km/h. Je samozřejmé, že tuto obrovskou rychlost, může gepard vyvinout jen na kratší vzdálenost. Při delším běhu se brzy unaví a další štvanice už není schopen.

Kořist loví gepard tak, že se k ní co nejvíc přiblíží, potom prudce vyrazí, dožene ji a srazí k zemi. Stíhá hlavně antilopy, gazely a jiná rychlá zvířata.
V přírodě chycené mládě geparda se musí nejdříve zkrotit a pak asi pět nebo šest měsíců cvičit pro lov. Gepard přímo vyniká tím, jak se dá snadno zkrotit. I starší zvířata, chycená do ok, se mohou vycvičit k lovu.
Lovecké gepardy vozí ve zvláštních lehkých vozících. Jejich vůdce je drží na šňůrce. Přes hlavu dávají gepardům kožené kukly. Zvěř se potahu s vozíčkem nebojí tolik jako osamělého lovce, takže spřežení se může přiblížit až na dvě stě tři sta kroků. Tehdy vůdce sejme gepardům kukly a ukáže jim kořist. Jakmile gepardi antilopu spatří, seskočí z vozíku, chvíli se plíží, náhle divoce vyrazí a v několika desítkách metrů antilopu dohoní. Skočí ji na krk a zlámou jí vaz. Velitel rychle přikluše na koni a podřízne ulovenému zvířeti hrdlo. Do dřevěné misky zachytí krev a předloží ji gepardovi. Pak mu znovu nasadí kuklu a pokračuje v lovu dál. Někdy se stane, že zvěř zpozoruje geparda příliš brzy. Pak skončí lov neúspěchem. Gepard totiž nepronásleduje kořist dál než nejvýš na pět set metrů.
V zajetí však gepard dlouho nevydrží. Zvlášť v zoologických zahradám gepardům příliš nesvědčí. Nedožívají se také nikdy tak vysokého věku jako jiné kočkovité šelmy. Potřebují totiž volný pohyb, který v těsných klecích nemají. Jen několikrát se podařilo rozmnožit geparda v zajetí. Příčiny mnoha nezdarů chovatelů nejsou známy. Snad pramení z malé znalosti jeho způsobu života v přírodě. Všichni chovaní gepardi byli chyceni většinou v přírodě jako mláďata. Jsou proto mnohem vzácnější a dražší než ostatní kočkovité šelmy.

Tygr

11. února 2007 v 15:07 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy
Tygr
Patří k nejmenším rasám takzvaných tygrů ostrovních. Je daleko menší, ale překrásně zbarvený. Jeho srst je sytě oranžově červená se silnými černými pruhy.
Posuzujeme-li tygra podle jeho životních i tělesných vlastností a schopností, můžeme o něm směle prohlásit, že je nejdokonalejší a také nejnebezpečnější šelmou. V přírodě nemá vůbec nepřátel. Ohrožuje ho jedině člověk s dokonalými zbraněmi. Jedinou výjimkou tvoří malá indická psovitá šelma kolsun. Je to asi padesát centimetrů vysoké a metr dlouhé tvíře, které loví ve smečkách. Věrohodní cestovatelé souhlasně tvrdí, že smečka kolsunů může tygra doslova uštvat a ulovit. Zdá se však, že tu jde spíš o nezkušené tygří mládě nebo o zvíře stářím už sešlé. Poměrně slabí kolsuni dokáží tygra zdolat tím, že při štvanici z něho strhávají kusy svaloviny, až nakonec ztrátou krve zeslabený tygr podlehne. Stává se to ovšem jen výjimečně.
Podobně jako lev i tygr se zřídkakdy odváží napadnout slona. Obrovská sloní síla odolá útoku i této velké a velmi silné šelmě.
Tygr se člověku obyčejně vyhýbá. Jinak si počíná, je-li podrážděn, nebo dokonce poraněn. Rozzuřené zvíře obyčejně bez rozvahy i proti sebevětšímu počtu protivníků. A co pak proti němu zmohou slabá kopí domorodců, když někdy ani puška nestačí? Tygří útok bývá tak bleskurychlý, že střelec nestačí ani zalícit. Nenadálý útok z bezprostřední blízkosti dopadne až třímetrákový tygr na kořist, zasekne do ní drápy a ohromnou silou chrupu zláme oběti vaz.
Mezi velkými kočkami, ať už jde o lva, o levharta nebo o tygra vyskytnou se občas jedinci, kteří se specializují na poměrně snadno dosažitelnou kořist - na člověka. Z těchto takzvaných lidožroutů má nejhorší pověst tygr, u něhož je lidožroutství nejčastější. Ne každý tygr však napadá člověka. Přesto škody páchané ojedinělými tygry jsou někdy katastrofální.
Zajímavé však je, že v Mandžusku a v jihovýchodní Sibiři jsou lidožraví tygři prakticky neznámí. Za sto let tam nezaznamenali ani jediný případ, že by byl tygr usmrtil člověka.
Dnes je tygr chráněn ve všech oblastech, kde žije. Zejména zemědělci brzy pochopili, co tygr v přírodě znamená. Vždyť omezuje nadměrné rozmnožování škodlivých kopytníků. V krajinách, kde byli tygři vystříleni, rozmnožila se nebezpečně divoká prasata, která způsobuje rytím na plantážích nedozírné škody.
Tygr je totiž specialista na divoká prasata, která tvoří hlavní chod jeho jídelníčku. Loví však i větší kopytníky - jeleny, buvoly, srnce apod.
Ulovenou kořist si tygr obvykle zatáhne někam do houští, kde je chráněn. Tygří hody trvají dost dlouho, jako u všech koček. Tygr si často se zabitou kořistí i hraje a dlouho ji olizuje drsným, jako struhadlo ostrým jazykem. Silný a zdravý tygr spořádá na posezení ohromné množství potravy. Až třicet kilogramů! Přecpaný tygr pak ulehne v dobrém úkrytu někde u vody a často až tři dny nežere a jen tráví. V zoologických zahradách, kde dostává potravu pravidelně, stačí mu osm kilogramů masa denně.
Tygr není vysloveně nočním zvířetem. Zvláště v místech, kde není pronásledován, pohybuje se hlavně ve dne. Jeden tygr obývá rozsáhlou oblast a ujde za den desítky kilometrů. Ozývá se mnohem méně než lev - a tišeji. Jen v době rozmnožování slýcháme samce ozývat se hlubokým drsným zařváním, které zní asi jako "a-o-ung". Jiný hlas, který tygr vydává, podobá se mňoukavému "vau".
Ještě si povšimneme jednoho rozdílu mezi tygrem a lvem. Tygr totiž miluje vodu. Rád se koupe a výborně plave. Tím je vysvětleno i to, že se tygr často objeví i na ostrovech, odděleným širokým pruhem moře. Mnozí pozorovatelé viděli tygra, který přeplaval mořskou úžinu i několik kilometrů širokou.
Na stromy však tygr nikdy nešplhá. Proto se domorodci zachraňují před tygrem na strom. Stromy tygr vyhledává jen tehdy, když si na nich potřebuje obrousit drápy. Zarývá je hluboko do kůry a tahem dolů si je obrušuje. Podle drápanců v kůře se pozná tygří "revír".
Tygr nejen výborně skáče, ale dovede se i znamenitě plížit. Přes svou značnou velikost se při plížení pozorovateli doslova ztrácí i v nízké trávě. Deset až dvacet metrů před kořistí se náhle vymrští jako ocelové pero a jedním nebo několika skoky oběť dostihuje.
Na jaře si samice v dobrém úkrytu - obyčejně ve skalních dutinách, pod vývraty stromů apod. - vystýlá chlupy teplý brloh pro mláďata. Březost trvá sto pět až sto devět dní. Mláďata v počtu dvou až čtyř, někdy i šesti, jsou až do dvacátého dne slepá. Ale jemný pruhovaný kožíšek už mají. Jsou-li mladí tygři podobně jako lvi a ostatní šelmy od mládí vychováváni, zkrotnou a svému ošetřovateli ani v dospělosti neublíží. Ovšem ani tomu nejkrotšímu tygru nemůžeme plně důvěřovat. Jednou z jejich oblíbených her je skákat na svého pěstitele. Dospělejší tygří mládě však může člověka drápy vážně zranit.
Celkem lze říci, že tygr je civilizací ohrožen mnohem více než lev. Teprve v poslední době se započalo s ochranou této skutečně krásné kočkovité šelmy a doufejme, že se podaří zachránit jejímu úplnému vyhubení.

Ocelot

11. února 2007 v 15:05 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy
Ocelot
Z ostatních malých a středních koček je skvrnitá kočka Ocelot. Žije v krajinách od jižního Texasu až do Brazílie a Bolívie. Je větší než kočka divoká. Zbarvením se řadí mezi nejkrásnější kočkovité. Tmavými skvrnami na světlém podkladu se podobá ocelot levhartu. Pro pěkný vzhled a pro snadné ochočení je častým chovancem zoologických zahrad.
Způsobem života i výběrem potravy se shoduje s kočkou divokou. Přijdou mu vhod jak savci - od myší až po kolouchy - tak i ptáci, které dokáže přemoci.

Puma americká

11. února 2007 v 15:01 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy
Puma americká
Puma americká neboli KUGUÁR bývá v amerických cestopisech nazývána často stříbrným lvem. Je o něco menší než ostatní velké kočky a liší se od nich jednobarevným neskvrnitým kožichem. Je druhým představitelem velkých koček v Americe. Je však rozšířenější než jaguár. Vyskytuje se i daleko na severu v kanadských lesích, a kromě celé Severní Ameriky se s pumou můžeme setkat i v Jižní Americe, kde zasahuje až do Patagonie. Na tomto území žije celá řada zeměpisných ras, které se liší nejen velikostí, ale i zbarvením. Největší jsou pumy kanadské, které mají krásnou stříbrošedou barvu; jihoamerické pumy jsou rezavě hnědé.
Puma se živí podobně jako ostatní kočky. Na kořist číhá buďto na stromech nebo na skalách. Šplhá výborně o její mrštnosti svědčí případ, který se přihodil v Kanadě. Při odchytu zahnali mladou pumu na vysokou skálu obklopenou sítěmi. Jen strmá, osmnáct metrů vysoká stěna nebyla lovci obsazena. Puma toho využila a obrovským skokem se vrhla s této výšky na zem a utekla. Jasně to dokazuje, jak dokonalými skokany jsou kočkovité šelmy.
Zajímavé je zbarvení mladých pum. Jejich kožíšek je totiž poset velkými tmavými skvrnami. Od mládí chované pumy snadno zkrotnou a přilnou ke svému chovateli. Pěstují je ve všech větších zoologický zahradách. V zajetí se dobře rozmnožují.

Pardál obláčkový

11. února 2007 v 14:59 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy
Pardál obláčkový
Žije v jižní Asii a v Indonésii. Jeho základní barva je popelavě šedá nebo žlutošedá. Velké tmavohnědé skvrny jsou černě lemovány.
Pardál obláčkový měří asi metr a má poměrně dlouhý ocas. Jeho krátké nohy prozrazují, že jde o zvíře žijící na stromech. Chytá prý vše, čeho se může zmocnit, ale hlavní jeho kořistí jsou ptáci.
Tento pardál je jako vzácnost chován v pražské zoologické zahradě.

Jsou všechny čáry rovné??

11. února 2007 v 14:55 | Anna Hamplová |  Optické klamy
Jsou všechny čáry rovné??

Točící se kruhy

11. února 2007 v 14:52 | Anna Hamplová |  Optické klamy
Točící se kruhy!!!
Když se u toho obrázku zaměříte na černý bod uprostřed a pohybujete
hlavou od monitoru k monitoru,začnou se kruhy pohybovat!!

Mnohonohý slon

11. února 2007 v 14:42 | Anna Hamplová |  Optické klamy
Optické klamy: Mnohonohý slon
Kolik má slon nohou???

Hyena skvrnitá

11. února 2007 v 14:28 | Anna Hamplová |  Psovité šelmy

Hyena skvrnitá

Výskyt

Je rozšířena přes celou sub-saharskou Afriku a směrem na jih. Hojná je ve východní Africe, v jižní Africe byla v některých oblastech vyhubena. Neobývají pobřežní tropický deštný prales nebo centrální Afriku, jinak se s ní můžeme setkat na savanách, v polopouštích, hornatých oblastech i ve výšce až 4000 metrů.

Fyzický popis

Hyena skvrnitá má světlehnědou až pískovou barvu a na tomto podkladu jsou nepravidelně rozmístěny tmavě hnědé skvrny téměř po celém těle. Tyto skvrny jsou nejtmavší u mladých zvířat a s přibývajícím věkěm postupně mizí. Hlava a končetiny jsou tmavší. Srst je hrubá,dlouhá 3-4 cm a délka podsady 1.5-2 cm. Tělo silné a zavalité se silným krkem. Velké a kulaté uši. Přední nohy jsou delší než zadní a to vytváří charakteristickou stavbu těla s klesající zádí. Velká hlava s širokým čenichem a mohutnými a velice silnými čelistmi. Stisk je podle různých zdrojů až 500kg. Také zuby jsou mohutné a slouží hyeně k drcení kostí. Samice jsou zhruba o 10-20% větší než samci a je obtížné u nich rozeznat pohlaví. Samice totiž mají zvýšenou hladinu testosteronu a mají výrazně vyvinutý klitoris, který připomíná i svojí velikostí samcův penis a je schopný erekce. Hyeny mají pouze 4 prsty.

Chování

Hyeny žijí ve složitých, hierarchicky uspořádaných klanech, kterým vládnou samice a vše v klanu je ovlivněno matriarchátem. Samci jsou méně agresivní. Mláďě vůdčí samice v klanu dědí sociální postavení a má různé výsady oproti jiným mláďatům. Tyto klany jsou různě velké a počet jejich členů může být od 5 až po 100 členné klany. Je aktivní hlavně v noci, ale nedělá ji problém lovit i za dne. Mladí samci opouštějí v období puberty klany. Samice zůstávají uvnitř klanu.

Potrava a lov

Hyena je více lovcem než požíračem mršin, za kterého bývala dříve považována. Loví drobné plazy a savce, antilopy, pakoně, zebry a zabíjí samozřejmě i mlaďata ostatních dravců. Je schopna ulovit i mladého slona nebo nosorožce. Při lovu dokáže i přes zdánlivou nemotornost vyvinout rychlost až 65 km/h. Má velkou vytrvalost a dokáže za den překonat i vzdálenost přes 100km. Hyena zabíjí podobně jako pes hyenovitý, po kořisti chňapá nejčastěji ze zadu, ostatní hyeny se snaží kořist znehybnit držením za nohy nebo hlavu a krk a trhá z ní pak vnitřnosti za živa. Je to rychlá smrt. Hyeny mají schopnost požírat i kosti díky značně silným čelistem a velmi kyselým trávícím šťávám v jejich žaludku.

Rozmnožování

Mláďata mají i sociálně niž postavené samice. Odchov mláďat probíhá v doupatech, která většinou hyeny zaberou po jiných zvířatech. Po narození váží asi 1-1.5 kg. Mají otevřené oči a jsou velmi aktivní, rodí se i se zuby. Pokud se narodí sourozenci stejného pohlaví, tak ihned po narození bojují o lepší postavení (častěji samice) a jsou schopni jeden druhého zabít. Matka většinou nezasahuje. Předpokládá se, že toto soupeření nepřežije 25% mláďat. Mléko hyen je velice bohaté na bílkoviny (14.9%) a tuk (14%). Matka kojí pouze soje mláďata. Maso začínají žrát ve věku kolem 4-5 měsíců, pouze mláďata od samice alfa žerou maso zhruba od 3 měsíce. Odstavují se ve věku 14-18 měsíců.

Způsoby komunikace

hlasová: hyeny se projevují mnoha zvuky, z nichž je nejznámější její chechot a vytí
čichová:
tělesná:

Levhart etiopský

11. února 2007 v 14:12 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy

Levhart etiopský

Výskyt

Afrika na jih od Sahary. Najdeme ho na travnaté a křovinaté savaně, v pralese, horských oblastech a v pouštích i polopouštích.

Fyzický popis

Levhart je druhá nejsilnější kočkovitá šelma Afriky. Mají vyvinutý pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) a samci jsou výrazně větší než samice. Srst je krátká a základní barva je od různých odstínů žluté až po žlutohnědou. Břicho a vnitřní strany nohou jsou světlejší až bílé. Celé tělo je poseto černými skvrnami, které tvoří rozety a jsou uvnitř jakoby prázdné. Na hlavě, krku, nohách a ocasu jsou skvrny plné. Levhartí tělo je silné a svalnaté. Jsou mrštní a obratní. Nohy jsou silné a mají zatažitelné drápy. Špička ocasu je většinou černá. U levhartů se vyskytuje také melanismus - černá varianta. Toto zbarvení se objevuje převážně u levhartů žijících v lesích a pralesích. Způsobuje ho přebytek černého pigmentu melaninu.

Chování

Levharti jsou známí svojí schopností zůstat neviděni. Je celkem běžné, že žijí v blízkosti lidských obydlí a lidé o nich ani neví a zjistí to, až se jim například začne ztrácet dobytek nebo psi. Žijí skrytě a samotářsky. Když někde vidíme skupinu 3-4 levhartů, většinou se jedná o samici s mláďaty a nebo odrostlejší sourozence. Přes den odpočívá v trávě, ve skalách nebo na stromech a aktivní je převážně v noci. Umí velice dobře šplhat i hlavou dolů.

Potrava a lov

Levhart loví ptáky, plazy, malé obratlovce, ryby, opice i lidoopy. Jeho nejběžnější kořistí jsou ovšem antilopy a gazely. Občas uloví i psa hyenového, šakala i medojeda. Jejich souboj s medojedem je překvapivě dlouhý, protože medojed má mimořádnou sílu, výdrž i dostatek volné kůže. která levhartovi brání v pevném uchopení. Stejně tak je levhart někdy zabíjen lvy, psy hyenovými a krokodýly. Levhart je specialista na lov přepadením. Leží v úkrytu a při přiblížení kořisti prudce vyrazí. Kořist pronásleduje několik desítek metrů a když ji nedostihne, lov vzdává. Někdy útočí i skokem ze stromu. Po dopadení oběti se zakusuje do hrdla a oběť většinou udusí, což trvá několik minut. Pouze pokud když se mu podaří prokousnout míchu nebo zlomit vaz, je smrt rychlá. Před jinými predátory si úlovek vynáší na stromy a skrývá ho ve větvích. Dokáže tak vynést i zvíře, které váží 2x tolik, co on sám. Občas se stane, když mrtvé zvíře není dostatečně vysoko, že se k němu dostanou lvi nebo i hyeny, které vyskakují na visící části mrtvého těla. Levhart žere i mršiny a když uloví větší kořist, požírá jí i několik dní. Udává se, že má až 70% úspěšnost při lovu.

Rozmnožování

Levharti se setkávají pouze v době páření a jen zřídka zůstávají spolu i nějakou dobu po něm. Samice po 90-105 denní březosti vrhne většinou 2-4 mláďata, která ukrývá v křovinách nebo ve skalních rozsedlinách. Ve věku 3-6 měsíců je odstaví, ale zůstávají spolu 12-24 měsíců, kdy je matka učí lovu a jiným dovednostem. Sourozenci pak někdy žijí určitou dobu spolu. Levhartí samci někdy zabíjejí malé levharty, protože se tak samice dostane dřív do říje a je pak schopná páření. Mladí levharti mají vysokou úmrtnost. zabíjí je i jiní predátoři.

Způsoby komunikace

hlasová:
čichová:
tělesná:
Levhart etiopský
Levhart etiopský

Lvi

11. února 2007 v 13:29 | Anna Hamplová |  Kočkovité šelmy

Lev jihoafrický

Výskyt

Afrika jižně od Sahary. Savany, stepi, lesostepi, křovinaté oblasti a polopouště.

Fyzický popis

Lev je největší a nejsilnější africký predátor. Má výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) a samci jsou tak až o 40% větší než samice. Samci mají výraznou hřívu na krku, která u některých poddruhů pokračuje přes břicho až ke slabinám. Hříva samcům narůstá ve 2-3 letech. Barva hřívy je od pískově žluté až po tmavě hnědou.někteří samci jsou téměř bez hřívy. Hlava samců je mohutná a větší než hlava lvice. Uši jsou malé, zakulacené a mají vzadu černý pruh. Čelisti jsou mohutné a silné, vyrůstá z nich 30 zubů. Špičáky mohou dosahovat délky až 7cm. Čenich je silný a široký. Na pyscích, nad očima a na bradě má hmatové vousy, které pomáhají při orientaci ve tmě a jsou i důležitým smyslovým orgánem. Lvi mají silné, svalnaté a pružné tělo. Nohy jsou silné a zakončené zatažitelnými drápy, které dosahují délky až 7 cm. Srst je krátká, zbarvení těla je od šedožluté až po rezavě hnědou. Lvice mají břicho a vnitřní strany nohou světlejší, u samců není toto zesvětlení tak nápadné. Kolem čenichu a na bradě je bílá srst. Ocas je dlouhý, zakončený nápadným střapcem, ve kterém je rohovitý hrot.

Chování

Lvi jsou na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem, společenská zvířata. Žijí ve smečkách, které mají 5-30 členů, někdy i více. Velikost smečky závisí na mnoha okolnostech (dostatek potravy, velikost teritoria,schopnosti samců ubránit smečku před ostatními samci, atd.). Ve smečce jsou 1-4 dospělí samci, kteří ji ovládají. Většinou se jedná o bratry nebo o samce, kteří se potkali v období dospívání a vytvořili tzv. koalici. V této koalici obvykle zůstávají do konce svého života. Zbytek smečky tvoří samice a mláďata různého věku. Samci mají za úkol bránit ostatním samcům ve vstupu na jejich území a k tomu potřebuje být samec v plné síle vždy připraven hájit svoje území a rodinu. To také částečně vysvětluje jejich lenost. Samci si označují teritorium pachovými značkami a také svým řevem, který je slyšitelný na několik kilometrů. Při bojích o teritorium se stává, že některý ze samcú přijde o život. Při převzetí smečky nově příchozí samec (nebo samci) obvykle pozabíjí lvíčata ve smečce, lvice jsou pak schopny přijít brzy do říje. Každý samec se snaží předat potomstvu svoje geny a zajistit tak pokračování svého rodu. Nesmí ztrácet čas ochraňováním cizích lvíčat, protože průměrná doba, po kterou samec smečce vládne je kolem 2-3 let. Mladé samice většiou zůstavájí v rodné smečce, mladí samci ji opouštějí a nebo jsou vyhnáni vlastním otcem. Bratři spolu zůstávají a někdy se spojují se stejně starými samotářskými lvy a vytváří tak známé koalice lvích samců. Je pro ně potom snažší porazit v boji jiné lví samce, kteří mají své teritorium a svoje lvice. Lvi denně prospí a proleží až 20 hodin. Lví samci umírají buď v boji nebo se stávají samotáři a dožívají život v samotě. Někdy je také zabijí hyeny. Hyeny a lvi se nemají vůbec v lásce. Samice ve smečce jsou většinou různě zpřízněné a kojí lvíčata i od jiné samice.

Potrava a lov

Lvi loví většinou společně. Byly pozorovány případy, kdy při lovu spolupracují. Jedna část smečky se skrývá a druhá se kořisti ukáže a dokáže ji vehnat svým druhům ze smečky přímo do cesty. Samice uloví až 3/4 veškeré potravy smečky. Lví samci se přiživují na kořisti lvic a nebo i jiiných predátorů. Při zabíjení velké kořisti, je ale jejich síla nenahraditelná. Lvi se také ke kořisti umí neslyšně plížit a nebo skrytě čekají na procházející oběť. Pak prudce zaútočí (podle některých zdrojů dokáže běžet až 80 km/h) a kořist pronásleduje, jen zřídka víc než 100m.Úspěšnost lovu se odhaduje kolem 20-40%. Po dostižení oběti ji sráží na zem tlapou nebo se velkým skokem dostane na hrdlo, kde se také nejčastěji zakusuje. Oběť zabíjí většinou udušením a smrt je někdy velice zdlouhavá a jak je známo, tak kočkovité šelmy si při jídle dávají na čas a tak může velké zvíře umírat i několik desítek minut. Ostatní lvi pak zaživa žerou umírající zvíře. Na jejich omluvu musí být řečeno, že kořist je při tomto útoku v šoku a pravděpodobně nic necítí, stejně tak jako lidé v kritických okamžicích. Menším zvířatům někdy zlomí vaz nebo páteř a tak je pak i smrt rychlejší. Toto je v ostrém kontrastu oproti psovitým šelmám, kde je většinou do 10 minut kořist i sežraná. Některé lví smečky se specializují na lov velké kořisti. Jsou to obvykle početné smečky, které mají ve svém teritoriu dostatek například buvolů nebo slonů. Při lovu takto velké a nebezpečné kořisti může přijít o život i lev. Běžnou kořistí lva jsou antilopy, zebry, pakoně, gazely, ale i ptáci, plazi a malí savci. Dokáže zabít i žirafu, která se ale umí účinně bránit a dokáže lvovi roztříštit svým kopancem lebku. Lví samec dokáže spořádat na posezení až 45 kg masa a pak několik dní tráví. Při žrádle má přednost dospělý samec před lvíčaty a lvicemi. U kořisti strpí jen malá lvíčata. Když u kořisti překvapí několik lvic klan hyen, tak hyeny dokáží lvice odehnat, ne však v případě, že je přítomný dospělý samec. Lvi a hyeny se v podstatě vůbec rádi nemají a konkurenční boj o potravu, je velmi krutý. Lvi v některých oblastech až polovinu své kořisti ukradnou hyenám a hlavně lví samci při první příležitosti hyeny zabíjí. Mezi lvy a hyenami panuje, pokud to převedeme do lidského hlediska, něco jako nenávist.

Způsoby komunikace

hlasová:
čichová:
tělesná:

Vlci

11. února 2007 v 13:07 | Anna Hamplová |  Psovité šelmy
Vlci
Vlk byl v průběhu historie jak uctíván tak zlořečen. Zpravidla je však považován za krvežíznivého a zlomyslného zabijáka.
Existují dva základní názory. Musím podotknout, lidské názory (ostatní zvířata by s námi třeba nesouhlasila). Jeden praví, že vlk je zosobněním zla, že je to nemilosrdný, bezcitný zabiják. Druhý názor praví, že vlk je nesobecký, že se stará o zdravý vývoj jiných druhů tím, že pouze kvůli přežití zabíjí slabé nebo nemocné členy stád. Nezabíjí ze sportu nebo z rozmaru. To je výhradně naší lidskou doménou.
Vlk, stejně jako řada jiných tvorů v přírodě, ale musel zaplatit za jeden z nejhorších lidských povahových rysů. Co lidé nejsou schopni pochopit to zpravidla zničí nebo vyhubí, ve výjimečných případech se tomu začnou klanět.
Vlk není žádné zlo, ani dobro, je to prostě vlk. Následujících řádky sledují jediný cíl - podívat se na vlka bez předsudků. Předem se omlouvám pokud nechtěně uvedu nepřesné údaje.

Vlk v legendách

Pro člověka byl vlk vzhledem k podobnému stylu života a způsobu lovu v podstatě konkurentem. To je nespíš důvodem, proč se v mnoha kulturách stal symbolem zla.
Vlka jako nenasytného dravce užívali šamani primitivních loveckých společenství. Ve vlky se při svých rituálech proměňovali Laponští šamani, tunguzští šamani používají ochrané vlčí symboly. Často prý byli posedlí vlčím duchem. V mýtech ostatních obdobných kultur se často hovoří o kouzelnících, které k sobě povolávaly ženy ve vlčí masce. Na severovýchodě Ameriky je vlk mocným zvířecím duchem, který obdařuje šamana nadpřirozenými schopnostmi a pomáhá léčit jeho pacienty. Šamani ve vlčí masce mohou komunikovat s divokými duchy lovu. Američtí indiání uchovávají legendu o vlčím démonovi, který dokáže kousnutím změnit člověka ve vlka.
Na vlcích jezdily po obloze Valkýry, bojovnice ze severských mýtů, které přiváděly statečné vojáky zabité v boji, do sídla boha Odina. Bůh Loki měl obludného syna, nebeského vlka Fenrira, který sežral Odina u Ragnoraku v bitvě, která zničila svět. Nebeský vlk z keltských mýtů každý večer polyká slunce a tím způsobuje příchod noci.
V pověsti o založení Říma se praví, že zakladatelé města Romulus a Remus, nemanželští synové boha války Marta a svedené vestálky, byli vhozeni v koši do řeky Tibery. Byla to vlčice, která se jich ujala, odkojila je svým mlékem a tím je zachránila před smrtí. Proto se vlčice stala symbolem Říma, ale i neohroženosti a dravosti celé říše Římské. V průběhu slavností konaných na počest boha plodnosti (Lupercalia) se oslavovala i legendární vlčice.
V oblasti Transylvánie se vlci stali inspirací pro vznik různých legend o vlkodlacích.
Vlka nalezneme i ve znacích nejrůznějších elitních bojových jednotek. Za všechny si dovolím zmínit známou letku US NAVY s kódovým označením VF-1 "Wolf Pack" létající na letounech Grumman F-14 Tomcat a operující v rámci tichomořské flotily, z paluby letadlové lodi CVN 65 USS Enterprise (Alameda, Californie)

Vlk v historii a v současnosti

Díky své vynalézavosti, inteligenci a schopnosti přizpůsobení se, patřili vlci mezi nejrozšířenější savce na zemi. Šedí vlci se dříve vyskytovali po celé severní polokouli - od vyprahlých polopouští, lesů v nížinách až po arktickou tundru. Narazili však na predátora žijícího obdobným stylem života a živícího se stejnou potravou, na člověka. Tento zápas nemohli vyhrát. Lidské zásahy do přírody, způsobené rozvojem zemědělství, začaly vlky vytlačovat do odlehlých oblastí. V celé Evropě existuje již jen jeden skutečně původní divoký prales, a to Bělovežský prales na polsko-běloruských hranicích. Také s rozvojem lovu přicházeli vlci o svoji přirozenou kořist. Aby přežili, uchýlili se k napadání stád chovaných lidmi.
Dalším důvodem nevraživosti lidí k vlkům je i následující fakt. Hladoví vlci nepohrdnou mršinou a byli často viděni, jak ožírají u cest lidské mrtvoly (rozhodně nejsou v tomto ohledu vybíraví). To je okolnost, kterou lidé dokáží dost těžce ustát. Musím však zmínit bitvu Hastings v roce 1066, kde byli mrtví angličtí vojáci necháni na bojišti jako potrava pro vlky záměrně. Nechci tuto událost zlehčovat, ale pro vlky z toho mělo vyplynout ponaučení: "Pokud Vás lidé krmí svými mrtvolami je to v pořádku, ale pokud je budete žrát sami, máte problém"!
Téměř na celém světě je vlk symbolem krutosti a zla. Je přirozeným nepřítelem ústředního symbolu křesťanství, beránka. Lidé jsou již od útlého věku vychováváni ke strachu z vlka. Jako příklad můžeme uvést nám všem známou pohádku o Červené Karkulce.
Výrazu vlk se často používá i jako hanlivé nadávky. Obraz úskočného a krutého vlka vedl k tomu, že falešní proroci byli prohlašováni za "hladové vlky". Američtí prérijní indiáni připisují stepnímu vlkovi (kojotovi) lstivost. Obecný výraz: "vlk v rouše beráčím", je dodnes ztělesněním klamu.
Vlci začali být nemilosrdně vybíjeni. V Anglii byli vyhubeni již v roce 1281. Poslední irský vlk byl zabit kolem roku 1709. V 16.století trpělo Skotsko vlčí pohromou. Posledního volně žijícího vlka, tam zabili v roce 1743. V polovině 17.století jeden vlk na jihu Francie údajně zabil přes 120 lidí. Král Ludvík XV. svolal k jeho ulovení 43 000 lidí a 2 800 psů. Po dvouměsíční štvanici byl vlk zabit.
V průběhu 2.světové války se ve východní Evropě vlci načas přemnožili, ale po jejím skončení byli opět nemilosrdně vybíjeni.
V současnosti je vlk chráněným druhem, vyskytujícím se na Evropském kontinentu ve Skandinávii, v Pyrenejích, Střední a Východní Evropě (u nás již i na Moravě a v Beskydách). Stále to však nemá lehké. Vlády jednotlivých zemí jsou ze strany chovatelů pod neustálým tlakem. Jako příklad si dovolím použít problém švédsko-finské hranice, kde se na začátku roku 2001, málem konal hon na vlčí smečku, která byla označena za přemnoženou. Zvážíme-li, že na výše zmíněné hranici žije odhadem kolem 100 vlků, je to dost absurdní. Tentokrát naštěstí zvítězil zdravý rozum.

Statistické údaje

  • Třída: savci
  • Řád: Carnivora
  • Rodina: Candidae (psovité šelmy)
  • Rod: Canis

Základní druhy:

  • Canis Lupus (vlk šedý) - Kanada, Aljaška, Skandinávie, Východní části Evropy, Rusko, Střední Východ, Střední Asie a Sibiř.
  • Canis Rufus (vlk červený) - jihovýchod Spojených států, dnes ve volné přírodě stojí na prahu vyhubení

Poddruhy:

  • Canis Lupus Arctos (polární vlk) - Severní arktické oblasti.
  • Canis Lupus Lycaon (lesní vlk) - Severní Amerika
  • Canis Lupus Campestris (stepní vlk) - Asijské pouště
  • Canis Lupus Lupus (vlk obecný) - Východní část Evropy a Skandinávie.

Šedý vlk - Canis lupus

  • Délka: 100 - 150 cm
  • Výška: 65 až 80 cm v kohoutku
  • Váha: 12 až 80 kg rozdíl mezi samci a samicemi může být až 25%
  • Barva: nejrozšířenější jsou prakticky veškeré stíny šedi. V průběhu května řada vlků mění barvu, i řada bílých vlků (albínů) začíná tmavnout - od černé barvy, odstíny smetany, opál, písková a zrzavá
  • Velikost smečky: v průměru od 7 do 20 vlků. Velikost smečky je přímo-úměrná dostupnosti kořisti v příslušném teritoriu.
  • Páření: kolem ledna nebo února (závisí na zeměpisné šířce, ve které smečka žije)
  • Březost samic: cca 63 dnů
  • Velikost vrhu: od 3 do 10 štěňat
  • Kořist/potrava: vysoká zvěř (jelen, srna, los, karibu …), bizon, bobr, králík, myši a drobní hlodavci. Lze však říci, že v případě potřeby sežerou vše, co před nimi neuteče, neuletí nebo neuplave.
  • Rychlost běhu: po neurčitou dobu (chcete-li při běhu na delší vzdálenost) 5 km/hod, krátkodobě (pří štvaní zvěře) až 45 km/hod. Některé americké (indiánské) zdroje uvádějí rychlost až 35 mil/hod. což by odpovídalo rychlosti přes 56 km/hod.

Smečka

Šedí vlci jsou neobyčejně družná a vysoce inteligentní zvířata. Zpravidla žijí ve smečkách o 5-10 členech. Mají přesně stanovenou hierarchii a spolupracují jako běžný rodinný útvar.

Hierarchie

Vůdcem každé smečky je Alfa samec (výjimečně samice). Alfa a jeho družka tvoří alfa pár. Alfa je ve všech ohledech absolutním vládcem smečky. Dělá důležitá rozhodnutí týkající se prosperity skupiny.
V podřízeném postavení alfa páru je Beta vlk, pak následuje zbytek smečky. Na samém konci hierarchie je Omega vlk. Tento vlk (může být jakéhokoli pohlaví) je obětní beránek. Může nést hlavní nápor při napadení smečky, vyžadují li si to vyšší zájmy smečky může být i obětován. Při krmení obvykle přichází na řadu jako poslední. V dobách, kdy má smečka nedostatek potravy, zůstává úplně o hladu.

Lov

I přes svou sílu chybí vlkovi ostré drápy a čelisti (jako mají například kočkovité šelmy), kterými by dokázal kořisti zlomit vaz. Přesto je však schopen zabít i mnohem větší zvíře než je on sám. Vděčí za to životu ve smečce a geniální strategii lovu, kterou si vlci vypracovali k absolutní dokonalosti. Vybraný vlk nebo skupinka vlků sleduje stádo a poutá na sebe jeho pozornost, zbytek smečky zatím stádo obklíčí. Jakmile je stádo obklíčeno vyvolají v něm paniku, aby ho donutili k běhu. Silnější zvířata ztratí odvahu a opustí ta slabá. Právě na tento okamžik vlci čekají. Selektivně vyberou nejslabší nebo zraněný kus, který je snadnou kořistí. Oddělí jej od stáda a začnou ho nekompromisně štvát. Často se při běhu střídají. Vždy několik vlků zůstává v záloze a šetří své síly. Donutí kořist vydat maximum energie. Pak nastoupí odpočinutější skupinka. Jeden vlk kořist chytí za ocas nebo za zadní nohy, další se zakousne do čumáku, strhnou ji na zem a zadáví ji. Díky této taktice smečka zvládne ulovit i 500 kilogramového losa (přibližně 10-ti násobek váhy průměrného vlka). První žere Alfa samec, zbytek smečky mezitím kolem přešlapuje a čeká co na něj zbyde. Jsou-li nějaké zbytky, vlci je nechají ležet na místě nebo je zahrabou. Na posezení dokáží sežrat až 10 kilogramů masa (je-li kořist menší i včetně kůže a srsti). Musí kořist maximálně zužitkovat, protože i přes velmi účinnou taktiku bývá až 90 procent loveckých pokusů neúspěšných. Vlci jsou velmi vytrvalá zvířata. Při hledání potravy dokáží v případě nutnosti uběhnout i neuvěřitelných 150 až 200 km.

Páření

Alfa pár obvykle zůstává pohromadě po celý život. Samice je březí ke konci každé zimy. Pouze alfa pár má ve smečce privilegium páření a plození potomstva. Svou přízeň si projevují vzájemným zálibným rýpáním čumákem. Tyto námluvy mohou pokračovat po několik týdnů. Podřízený Beta vlk v tomto období často soutěží o přízeň Alfa samice, aby se dostal na vyšší pozici v hierarchii smečky. Toto chování bývá příčinou zvýšeného napětí uvnitř smečky. I přes tyto konflikty však k přímému útoku dochází výjimečně a souboje jsou spíš symbolické. Důvod je velmi prostý. Zraněný nebo dokonce zabitý vlk snižuje bojeschopnost celé smečky. Pokud však Alfa samec přijde o svoji pozici, zpravidla opustí smečku. Pářící se dvojice často odbíhá od smečky a hledá soukromí.

Doupě

Po námluvách a páření, začíná Alfa samice hledat místo pro doupě. Není vyjímkou, že úmyslně použije doupě z předešlého roku. Alfa samice nejčastěji vybírá doupě na vyšším místě, blízko zdroje vody. Doupě je obvykle hotové tři týdny před vrhem štěňat. Mláďata se rodí třiašedesát dní po oplodnění samice.

Mláďata

Štěňata se rodí na jaře. Samice obyčejně vrhne 3-10 štěňat, která se rodí hluchá a slepá. Váží kolem 45-ti gramů. Až po cca 3 týdnech získávají schopnost regulovat svou tělesnou teplotu. Samice je zahřívá svým tělem a jen zřídka opouští doupě. Členové smečky se o matku v tomto období starají, přinášejí jí potravu. Jakmile jsou štěňatům 3-4 týdny začínají slyšet i vidět a občas si troufnou opustit doupě. V tomto raném věku je to od štěňat skoro hrdinský kousek. Není proto divu, že tyto nesmělé pokusy bývají radostně a s uznáním oceňovány zbytkem smečky.
Za bezpečnost mláďat zodpovídá celá smečka. V tomto období se dočasně dostává do čela smečky Alfa samice. Takto získanou pozici si udrží až do doby, kdy jsou mláďata dostatečně silná a zkušená, aby se mohla v průběhu lovu se smečkou přemisťovat. Potom Alfa samec znovu získává zpět svoje dominantní postavení. V průběhu lovu mláďata hlídá člen smečky, zpravidla 1-2 roky starý, nebo Alfa samice. Při návratu z lovu, štěňata olizují dospělým vlkům čenichy a ostře je pošťuchují tlamou. Povzbuzují je tím k vyvrhnutí části potravy, kterou se živí. (pozn. Toto chování je velmi časté i u domestikovaných vlků - psů. Lidé si toto chování často vykládají jako výraz náklonosti. Možná právě podobné omyly způsobené neznalostí vlčího chování, které si psy uchovali po svých předcích vysvětlují, proč si člověk v průběhu času vytvořil tak těsné pouto ke zvířeti, které od pradávna nenáviděl a kterého se bál). Starší vlci často mezi mláďaty uměle vyvolávají souboj o kořist. Postupně získávají potřebné zkušenosti a až po dosažení 1 roku se i oni začínají aktivně účastnit lovu.

Komunikace

Vlci se dorozumívají hlasem a "řečí" těla.

Řeč těla

Vlci se dokáží dorozumívat pomocí velmi působivých jemných gest tlamy, uší a očí. Také postavení ocasu nebo chování celého těla může sdělit řadu informací.
Snadno poznáme Alfa vlka protože nese ocas v uvolněné křivce, drží vzpřímeně hlavu a jeho celkový postoj je viditelně troufalý. Často odhaluje zuby a má vztyčené ušní boltce. Podřízení vlci ukazují svou pokoru spouštěním hlavy a ocasu, klopí uši.

Hlas

Vlci užívají širokou škálu zvuků, od kňučení až po vzteklé vrčení. Vytí rozeznávají citové, melodické nebo zoufalé. Každý vlk má jiný hlas. Při společném vytí se často zvuk zkresluje. Smečka může mít podstatně vyšší počet, než se na první poslech zdá. Vytí se účastní i štěňata, která napodobují dospělé vlky drobným vyštěkáváním. Do nebe volající vytí může sdělit množství různých informací. To je běžný způsob dorozumívání s osamělými členy smečky nebo částmi smečky, při seskupení v nepřehledném terénu a hlavně při varování ostatních smeček - jasně sdělující "pozor jsme tady". Takové setkání je vždy velmi nebezpečné a dává tak jiné smečce poslední možnost zmizet z teritoria. Smečka nezřídka odpovídá vytím i na lidský výkřik.

Smysly

Nejostřejšími vlčími smysly jsou čich a sluch. Zrak je až na třetím místě. Pouze potvrzuje informace, které již vlk získal čichem a sluchem.

Čich

Pachy hrají v životě vlka velmi důležitou roli. Má k tomuto účelu několik specializovaných žláz. Jednu poblíž řitního otvoru, další na hřbetu asi 7.5 cm před začátkem ocasu. Pach z těchto žláz je jak individuální jako daktyloskopický otisk lidského prstu. Podle momentálních podmínek dokáže vlk zavětřit možnou kořist na vzdálenost do 3 kilometrů. Vlci používají pachových značek k vymezení svého teritoria.

Sluch

Tento smysl je zcela mimo meze lidského vnímání.

Zrak

Třebaže se řadí mezi smysly až na třetí místo za sluch a čich, je velmi ostrý. Může zachytit i nepatrný pohyb. Stejně jako většina dravců má oči vsazené v průčelí hlavy. Jeho zorné pole je těsně pod hranicí 180°. Tím je proti kořisti často znevýhodněn. Řada živočichů, kterými se vlci živí, má zorné pole až 300°.

Domestikace

První známé případy domestikace vlků nacházíme v Jihovýchodní Asii. Selektivní chov ještě zdokonalil některé jejich vlastnosti a smysly. Psi stále vykazují své dávné tendence spolupracovat a lovit ve smečce, podřizovat se vůdci smečky, jehož úlohu často plní právě člověk. Zdůrazňováním přirozených vlastností lidé vytvořili širokou škálu specializovaných plemen. Retrívři,se stejně jako vlci dělí o potravu s ostatními členy smečky, dalmatinové dokáží stopovat kořist na velké vzdálenosti, pointeři při nalezení kořisti ztuhnou a postojem svého těla tak sdělují smečce polohu kořisti.

Závěr

Když se na vlky podíváme opravdu bez předsudků zákonitě nás musí napadnout otázka. Je důvodem našeho pradávného strachu a nenávisti jejich odlišnost nebo spíš fakt, že nám jsou tak podobní?
Informace pocházejí z www.wolfcz.info

Medvěd himalájský

11. února 2007 v 12:14 | Anna Hamplová |  Medvědi
Medvěd himalájský
Je trochu menší než jeho protějšek z Nového světa. Himalájský medvěd obývá hory a lesy od Íránu až po Koreu a Japonsko. Jeho latinské jméno Selenarctos znamená měsíční medvěd. Toto pojmenování získal podle bílého znaku na hrudi, který má tvar půlměsíce. Jeho kožich je obvykle leskle černý, ale může být také hnědý či rudohnědý.
Hbitě šplhá, často žije na stromech, staví si zvláštní druh doupěte z úlomků větví a větviček a sbírá a snáší do něj ovoce a listí. Zdá se, že pouze medvědi ze severních oblastí si budují doupata pro přezimování, ve kterých také rodí svá mláďata. Medvědi z jižních oblastí se oddávají zimnímu spánku jen na krátkou dobu, nebo jen jednoduše sníží či zvýší tělesnou teplotu, a jinak jsou aktivní po celý rok.
Nejmenší ze všech medvědů je malajský medvěd, který žije v jižní Číně, Barmě, v Malajsku, na Borneu a v Indonésii. Má krátký, uhlazený, černý kožich se žlutooranžovým půlměsícem na hrudi, který mu přinesl přezdívku sluneční medvěd. Jinak žije převážně nočním životem, ve dne spí a odpočívá ve větvích stromů, často více než 2 metry nad zemí.
Je všežraví jako každý medvěd, ale místně se mu podle jeho oblíbené potravy také říká medový medvěd. Nalezený úl roztrhne silným i drápy, aby získal med a včelí larvy. Vůči žihadlům je odolný.
Ve vyváženém podnebí jeho domova je sluneční medvěd činný po celý rok a páří se ve kteroukoliv dobu; drobná mláďata se rodí v úkrytu hustého podrostu. Předpokládá se, že se páří jen jednou za život.